Skip to Content

Neboť tak Bůh miloval svět...

Postní kázání

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

Jan 3:14 - 21

Slyšeli jsme jeden z nejslavnějších textů Nového zákona. Mnozí ho znají nazpaměť. A tak je možné si na něj vytvořit „slepou skvrnu“. Sám jsem jeho obsah při prvním čtení vůbec nezaregistroval. Je to Jan 3,16. Poslechněme jeho začátek ještě jednou: Bůh tak miloval svět… Slyšeli jste dobře? Bůh tak miloval svět... Ještě jednou: Bůh miluje svět.

Není tu řeč jen o dobrých a zbožných lidech. Miluje svět. Svět, který je také plný krutostí, nenávisti a vzájemného zraňování. Svět, ve kterém „si lidé zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“. Bůh nenávidí zlo a hřích a násilí, ale stále ještě miluje i ty, kdo ho páchají.

Kde my druhé soudíme a nevražíme na sebe, tam stále ještě Bůh miluje. Kde my jsme to už vzdali sami se sebou nebo s druhými, kde byly překročeny meze snesitelnosti, tam stále ještě dosahuje Boží láska.

A v onom Janově slově není řečeno jen, že Bůh miluje lidi. Bůh miluje svět. Bůh má rád své stvoření, jinak by tu nebylo. Bůh miluje celý vesmír s tím, co v něm známe, i s tím – a toho je zřejmě většina –, o čem nemáme ani potuchy. Tam, kde my nad tímto světem lámeme hůl, tam má pro něj Bůh stále naději. Tam, kde my Boží stvoření ničíme, tam je zraňována Boží láska.

Ano, to, co my máme rádi, pomine. Ale to, co drží ve své lásce Bůh, to je věčné. Rozumějte mi dobře: neříkám, že tento svět nepomine. Ale tvrdím s apoštolem Pavlem: „Trvá však naděje, že samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích (Ř 8, 21).“ „Nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2P 3,10), ale „podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2P 3,13). A tam patří i vše dobré a krásné z našeho světa, až to bude pročištěno a proměněno. Je přece psáno, že v nebeském Jeruzalémě se „shromáždí sláva i čest národů“ (Zj 21,26).

Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, pokračuje Jan. Nečtěme tento text příliš rychle velikonočně jako odkaz na Ježíšovu oběť. Nejprve ho máme slyšet jako text vánoční: Bůh nám daroval svého Syna. Světlo přišlo na svět. Bůh vstoupil mezi lidi jako jeden z nás.
Ale tady cesta Boží lásky ve světě nekončí, ale začíná. Ježíš během svého veřejného působení zápasí se zlem, které v mnoha podobách člověka svazuje a zotročuje. Vymítá zlé duchy, uzdravuje nemocné, odpouští hříchy, zvěstuje radostnou zvěst. „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy (1J 3,8).“  Vítězství tohoto zápasu, o němž svědčí evangelia, jsou však nutně omezená svým významem na ty, kdo s Ježíšem sdíleli během jeho pozemského života stejný čas a prostor.

Boží láska se však ani zde nezastaví a pokračuje dál – ke všem dobám a všem místům. Proto se nezastaví ani před křížem. Na něm jsou zlo a smrt definitivně přemoženy a toto vítězství se stává přístupné všem. "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." Dávnou událost z 4. knihy Mojžíšovy chápe Jan jako předobraz Kristova kříže. Izraelci tehdy na cestě pouští – půstem – propadli malomyslnosti a reptání: Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda. Tato nuzná strava se nám už protiví!

Je to specifické pokušení Božího lidu, věřících. Naše víra se někdy vlivem okolností může proměnit v zklamání a pocit ukřivděnosti. Pane, my jsme všechno kvůli tobě opustili – a co z toho budeme mít? Proč se druzí mají lépe než my? Jak to, že na cestě do zaslíbené země nám kručí v břiše, když v Egyptě si spokojeně žijí u hrnců plných masa? Pane, proč? Nehryzá i v nás někde vskrytu tato pochybnost, pocit, že nás prostě Bůh nechal ve štychu, že nás zklamal?

Otázka „proč“ patří k živé víře i k biblickému svědectví. I Ježíš na kříži ji vyslovuje. Nebojme se ji vyslovit ani my. Ale když vstoupíme do rozhovoru s Hospodinem – protože otázka má být vstupem do rozhovoru – možná si uvědomíme, že někdy Boží přísliby zaměňujeme s našimi iluzemi, víru s falešnými představami o Bohu. Pán říká: „Ve světě máte soužení, ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (J 16,33)“ Pokud pomineme osobní neštěstí, nemoci a těžkosti, skutečnost, že všichni budeme jednou čelit smrti, máme se dnes společensky velmi dobře. Válečné konflikty, které zuří hned za našimi dveřmi, a tikající časované bomby našeho světa nám připomínají, že tomu tak nemusí být vždy. Proto se v těchto dnech vydáváme na poušť dobrovolně. Postíme se, odříkáme si něco proto, abychom si uvědomili, kde nám něco schází, kde nás tlačí bota, kde nás tíží vina. Ale hlavně proto, abychom právě v těchto místech, v našich ranách a prázdných místech zakusili Boží blízkost, přehodnotili naše pohledy a udělali zkušenost, že nakonec Boží láska stačí.

Záchranou před jedovatými hady se Izraelcům stal bronzový had, připevněný na žerdi. Kdo byl uštknut a podíval se na něj, byl zachráněn. Jan ho chápe jako předobraz Krista. V obou případech platí, že podobné se léčí podobným. V naší nouzi nám nepomohou andělé, ale jen Bůh, který se stal člověkem. Kristus, který v lidském těle přemohl hřích, nám pomůže od hříchu. Člověk, který jako první vstal z mrtvých, nás osvobodí od smrti.

Mojžíš hada povýšil – připevnil ho na žerď. Tak musí být vyvýšen Syn člověka… Žerdí povýšeného Krista je kříž. Povýšení je ústřední motiv Janova evangelia. Ježíš odchází k Otci, je povýšen do slávy, ale nejprve je povýšen, pověšen na kříž.

Zní to jako protiklad, ale v Ježíšově příběhu to tvoří jednotu. Jan v Ježíšově povýšení vidí jediný pohyb skrze kříž po Boží pravici. Kříž tak v tomto světle už nemusíme vnímat jen jako pohanu a zavržení. Stává se vítězným znamením. Cestou vzhůru. I pro nás. I my můžeme naše utrpení a umírání vnímat jako „výtah“ do Boží náruče, naše osobní zahrnutí do Ježíšova přechodu ze světa k Otci.

Boží láska se pro nás nezastavuje před ničím. Ježíšovu misi neodradí ani kříž. Kristův kříž je silou Boží lásky, která nás neopouští, ale kráčí za námi až do hlubiny ztracenosti smrti, aby nás zde nalezla a pozvedla nás odtud do Boží blízkosti. Pohlédnout na Ukřižovaného – jako kdysi pro Izraelce pohlédnout na bronzového hada – znamená vidět soud nad světem, pokoření moci zla a hříchu. Ale především uvidět, přijmout skrze víru Boží záchranu a pomoc. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Bože, bohatý v milosrdenství,
ponížením svého Syna jsi pozdvihl tento padlý svět
a vzkřísil jsi nás z beznaděje smrti.
Veď nás do svého světla,
aby všechny naše činy mohly odrážet tvou lásku
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
který žije a vládne s tebou a Duchem svatým
jako jeden Bůh nyní i navěky.



story | about seo