Skip to Content

Modlitba v krytu

Kázání na první neděli adventní

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti pekelné se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko."

Vypravoval jim podobenství: "Podívejte se na fíkovník nebo jiný strom: Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení,než se toto všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.

Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka."

Lukáš 21:25 - 36

Je válka, na zem prší bomby. Rodina sedí v improvizovaném krytu ve sklepě. Všichni se modlí. Také takový obraz se vybavil účastníkům biblické hodiny, na níž jsme o dnešním textu rozjímali.
Ta asociace není vůbec náhodná. Evangelium vždy promlouvá do naší současnosti, nemluví k někomu jinému, ale k nám. A my dnes popis událostí, předcházejících příchodu Páně, čteme opět s rozechvělostí, s vědomím jejich aktuálnosti. Také my dnes spíše v novinách a v televizi než ve na nebi čteme znamení plná hrozeb. Vidíme v přímém přenosu „úzkost národů, bezradných, kam se podít“. Uvědomujeme si, jak křehký je mír, jak křehká je rovnováha našich životů. „Mocnosti nebeské se zachvějí“ – to přece není jen zkušenost našich dějin, ale i těch malých dějin, našich osobních příběhů. Všechno se občas rozechvěje a ptáme se, co je vlastně pevné. Kdo z nás může říct, že má pevnou půdu pod nohama, ptá se teolog Ulrich Bach.
A jaká je na to podle Lukáše reakce? „Lidé budou zmírat strachem…“ Ano, strach je jako rakovina, která tváří v tvář všem těmto věcem ohrožuje. A obávám, že tato nemoc pro nás představuje často horší nebezpečí než skutečné vnější hrozby.

„Když je nouze nejvyšší, pomoc Páně nejbližší.“ Další asociace, která nás nad textem napadla. Úsloví, které má hluboký základ právě v evangeliu dnešní neděle. Všechny ty děsivě vyhlížející věci jsou předehrou příchodu Páně – adventu, který vyhlížíme a který již teď prožíváme. Nejsou podnětem k obavám, ale výzvou: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“. Nejdeme vstříc zmaru a zkáze, ale vykoupení. „Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista (1Te 5,9).“ Rozklad království tohoto světa můžeme chápat jako neodmyslitelný rozměr příchodu království Božího. Když je nouze nejvyšší, pomoc Páně nejbližší – to je křesťanské přeznačení zkušenosti zkázy a ohrožení.

A zůstává otázka, jak to udělat, aby se pro nás toto vyznání stalo živé a skutečné. Ježíš odpovídá: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena…“ A „buďte bdělí a proste v každý čas…“ A podle apoštola nemáme žít jako v noci, ale jako ve dne, nespat (Luther v této souvislosti jadrně řekne „nechrápat“), ale bdít.
Jak rozumět onomu spaní? Ježíš vedle sebe překvapivě položí nestřídmost a opilství se starostmi o živobytí. Nadměrné pití nebo přejídání se (nejen jídlem) jsou vyjádřením touhy po opojení, snahy přehlušit starosti, které na nás doléhají. Ale úplně stejně pro nás mohou být drogou přílišné starosti o tento svět – tedy něco, co považujeme za navýsost rozumnou a vážnou náplň života. Ale obojí znamená zátěž srdce, ulpěníi na tom, co pomíjí. Křesťan ale má najít zdravý odstup od světa, aby přilnul srdce k tomu, co nepomíjí, v čem je pravá radost.

Vracíme se tak k úvodnímu obrazu bombardování. Nikdo v krytu nemůže spát. Všichni se modlí. Když je nouze nejvyšší, pomoc Páně nejbližší. A naopak: Když je příliš dlouho klid, člověk snadno podlehne duchovní ospalosti. Usnout se dá snadno a dobře na vavřínech. Když si příliš dlouho říkáme „je klid, nic nehrozí“, je nebezpečí zřejmě už za dveřmi.
Co tedy znamená bdít? Na naší biblické hodině ovšem zaznělo, že k modlitbě patří i vnímavost k potřebám druhých. Mít odstup od světa znamená se ve světě angažovat – a naopak. Modlitba a angažovat jsou spojené nádoby. Jen ten, kdo není srostlý se světem, je schopný vnímat jeho nouzi. Ten, kdo své jistoty naopak klade do pozemských skutečností, ten se musí utrpení druhých vyhýbat, protože ho v jeho jistotách znejisťuje, snaží se bolest nevidět, protože ho to ohrožuje.

„Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ To je vlastně klíčové sdělení, které spojuje tento svět s Božím královstvím. Už v tomto světě slyšíme slova, která vyjadřují Boží kralování. Už zde a nyní je přítomna Boží budoucnost. Jako časný jarní pupen, který jednou praskne, rozkvete a přinese plody. Bdít znamená starat se o tento pupen. V adventu jsme znovu pozváni, abychom obnovili a očistili tento pramen naši naděje navzdory všemu, co v nás může probouzet obavy a úzkost. Abychom dali větší prostor našemu vztahu s Kristem. Protože vše odchází „cestou všelikého těla“, ale Pán přichází. Vše pomíjí, ale naše společenství s Bohem bude růst a přetrvá navěky.

Živý Bože, přijď, abys nás spasil!
Vysvoboď nás z moci zla a hříchu
a pomoz nám vyjít vstříc Kristu cestou spravedlnosti,
aby až znovu přijde, nás našel bdící
- Ježíš, náš Pán a bratr,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí navěky.



story | about seo