Skip to Content

Zraněný Mesiáš

Kázání na 2. neděli velikonoční

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“
Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“
Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“
Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize.
Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Jan 20, 19-31

Skoncujme už jednou s „nevěřícím Tomášem“. Tomáš byl hluboce věřící, ale jeho víra prošla také hlubokou krizí.

Ježíš mu neříká „nepochybuj a věř“ (ČEP), ale „nebuď nevěřící, ale věřící / věrný“. Ježíš nás zve k víře. Ale jejím opakem nejsou pochybnosti – ty k živé víře patří. Za Ježíšova života si učedníci mysleli: Teď všemu rozumíme. Teprve o Velikonocích konečně pochopili: Nerozumíme ničemu.
Opakem víry je spíše nevěrnost. Tomáš byl velice věrný. On vyzval učedníky, když chtěl jít Ježíš za Lazarem do Judska: „Pojďme, až zemřeme spolu s ním.“ Tak nikdo jiný nemluvil ani neuvažoval. Petr Ježíše před smrtí a křížem chtěl chránit… Tomášova víra byla vírou až na smrt. Není to krásné?

Ježíšova pascha je přechodem k Bohu skrze šok Velkého pátku, prázdnotu a zármutek Bílé soboty a radost velikonoční neděle. My tou cestou jdeme s ním a za ním. Ve svém životním příběhu jsme právě blíž některému z těch mezníku a v jiném životním období tomu bude zas jinak. Ale věřit, být věrný znamená pochopit, že všechny k sobě patří. Není to tak, že Velký pátek a Bílá sobota jsou navždy za námi a my už budeme žít jen v nekončící radosti. Ježíš to „má za sebou“, ale my tou cestou ještě jdeme.

Ale není i tohle třeba upřesnit? Má Vítěz nad smrtí opravdu to vše za sebou? To je totiž neuralgický bod Tomášovy ne-víry. Neříká: Chci vidět Ježíše, abych uvěřil. Ale: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ On chce vidět na Vzkříšeném jeho rány. Jen pak dokáže uvěřit. Jen tehdy, když vzkříšení bude znamenat, že jizvy tohoto života nebudou zapomenuty a smazány; jen tehdy se dokáže radovat, když bolest a utrpení budou vzaty vážně.

A Kristus tuhle Tomáš touhu bere vážně. Tomáš tu není kverulant, který věci komplikuje, který druhé na jejich cestě víry zdržuje, se kterým musí mít strpení. Je tu jako někdo, skrze něhož Vzkříšený zjevuje společenství učedníků něco podstatného. On je první, kdo po Velikonocích vyznává víru: Můj Pán a můj Bůh.
 
Ježíš opravdu přichází a ukazuje ruce a bok – a tam jsou rány po hřebech a kopí. A ty rány jsou otevřené – jinak by do nich Tomáš nemohl vložit prst. Vzkříšený a oslavený Kristus je zároveň onen Ukřižovaný, je zjizvený Mesiáš, zraněný Bůh.

A Ježíš Tomáše nementoruje, neodstrkuje, ale zve ho – a to velmi trpělivě a laskavě -, aby se dotkl jeho ran a učinil tak novou zkušenost víry. Vzkříšený je Ukřižovaný, Ukřižovaný je Vzkříšený. Tato kontinuita Kristova ponížení a povýšení neznamená, že teď už bude vše dobré a veselé, ale že teď konečně je možné uvěřit bláznovské zvěsti, která je zvěstí kříže. Uvěřit ve vzkříšení znamená odevzdat s důvěrou svůj život. Být věrný Bohu až na smrt.

Protože teď teprve je možné pochopit, co to znamená, když Ježíš říká „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“, že „chudí jsou blahoslavení“ a že v Lazarovi, kterého překročíme před naším prahem, překračujeme samotného Krista. V ranách našich a tohoto světa je možné se dotknout Boha, jeho živoucí přítomnosti mezi námi.

Blaise Pascal napsal: „Poznání Boha bez poznání vlastní bídy rodí pýchu. Poznání naší bídy bez poznání Boha rodí zoufalství. Poznání Ježíše Krista tvoří střed, protože v něm nalézáme i Boha i svou bídu.“ Příběh apoštola Tomáše nás chrání před snahou poznat Boha bez poznání bídy. Takové poznání totiž může mít téměř ďábelské rysy – může plodit pýchu. Ale chrání nás též před poznáním bídy bez Boha. Protože to bychom se utopili v zoufalství. Tomášova zkušenost spojuje poznání Boha a naší bídy, zkušenost Velkého pátku a velikonoční neděle, svědčí o zkušenosti opravdové radosti a hluboké víry, která pro své uchování nepotřebuje zavírat oči před bolestí.

Kéž se od apoštola Tomáše učíme oné nepohodlné víře, která si neponechává zadní vrátka; víře, která je stejně klamná, škrtneme-li vzkříšení nebo škrtneme-li kříž; víře, která není jen souborem logicky uspořádaných pravd, ale pro niž jediným důkazem je setkání se Vzkříšeným Pánem, který nám nabízí dotek skrze své stále otevřené rány.

Pane Ježíši Kriste,
ty jsi se po své smrti ukázal svým učedníkům jako živý.
Od strachu a úzkosti jsi je dovedl k víře.
Prosíme tě:
Ujisti i nás svou přítomností.
Dej abychom uvěřili i my, kdo jsme neviděli.
Tobě buď sláva navěky.



story | about seo