Skip to Content

Kázání br. f. Šimra

Milí přátelé,

srdečně Vás zdravím na sklonku trojiční neděle a posílám Vám dnešní kázání v Titově kostele našeho partnerského sboru v Basileji. Základem byly texty z 1. Královské 19, 1-13 (Elijášovo setkání s Hospodinem na Chorébu) a z Jana 3,1-16 (Ježíšův rouhovor s Nikodémem).

Zdá se, jakoby Ježíš propagoval reinkarnaci: "Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království." Znovuzrození – to je myšlenka, která dnes mnoho lidí, hledajících něco duchovního, inspiruje. Slibuje druhou šanci, možnost začít znova. Nemusíme brát náš život tak vážně, protože přijde další a zase další. A zapomínáme přitom, že reinkarnace je myšlenkou vlastně hrozivou: jako kolotoč, z něhož nelze vystoupit.

Ježíš má ale na mysli přesný opak. V tomto jedinečném životě dostáváme šancí podílet se na novém životě, možnost znovu se narodit. Ale ani to není docela přesné. Ježíš - doslova přeloženo - říká: Musíte se narodit shora!
Co je míněno tímto shora? Jan Křtitel o několik veršů dál svědčí o Ježíšovi: „Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. (v.31)“ Nahoře, v nebi – to je výraz pro Boží skutečnost, kterou nám zprostředkovává Ježíš. Ten, který přichází shůry, vzhůru opět odchází, aby tam nasměroval naše pohledy a životy. Bůh, který je v nebi, který nekonečně přesahuje naše představy. Kristus, který sedí po pravici Boží. Víra, která znamená pozdvihnout „vzhůru srdce“ od pozemských věcí k nebeským. To je zvěst Nanebevstoupení, které jsme zde slavili před dvěma týdny. Ale je to v še?

Ježíš říká: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ Protiklad nebe – země je zde doplněn perspektivou duch – tělo. Náš křesťanský život se pohybuje mezi oním „zdola“ a „shora“. Vyznáváme, že v nás žije vzkříšený Kristus, ale zároveň v sobě cítíme tep starého Adama, Zemáka. Je tu naše existence hříšných a smrtelných lidí. Ale je tu také naše účast na životě Božím, která pramení ve vodě a v Duchu. Byli jsme pokřtěni vodou křtu a narodili jsme se tak k nepomíjejícímu životu Božích dětí. A pr ávě proto tak palčivě pociťujeme rozpor mezi nebeským a pozemským! Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5) Ale k tomu patří také apoštolova výzva: Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. (Ga 5,25)

Dělá se to ovšem hůře, než se to řekne. Skutečnost života z Ducha svatého je možné snadno přehlédnout a překrýt jinými viditelnějšími a uchopitelnějšími věcmi. Je to s ním jako s větrem, říká Ježíš, a připomíná tak, že pro Ducha i vítr má hebrejština jediný výraz: ruach. "Vítr vane, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje." Vítr nemůžeš vidět, ale můžeš slyšet jeho hlas a vnímat ho svým tělem a můžeš vidět, jak dává věci do pohybu.

A nemusí to být prudký vichr jako o letnicích, ale docela jemný větřík. Když mluví Ježíš o působení Ducha jako o hlasu či vanutí větru, upomíná nás tak na zkušenost proroka Elijáše z prvního čtení. Bůh se mu v situaci jeho hluboké deprese a pocitu vyhoření zjevil na hoře Chorébu nikoli v hluku vichřice, zemětřesení a ohně, ale v jemném a tichém ševelení. Mohli bychom přeložit také: v utišení. Duch svatý přichází obvykle jako tichý vánek, nepůsobí v dramatických událostech světa a našeho života, ale v utišení a obrácení. Říkáme, že jsme církev Slova. Ovšem často zůstáváme spíše církví slo v a aktivit, než života z Ducha, který by druhé zapálil a inspiroval. Živý Kristus přebývá od křtu v Duchu svatém v našich srdcích. Ale plachty našich životů zůstávají vůči jeho působení často stažené.

Proč? Možná nám chybí senzorium pro slyšení hlasu Ducha. Chceme Boha uchopit svým rozumem. Chceme, aby jeho hlas byl slyšet v tomto světě hlasitěji. Chceme, aby se projevy jeho lásky staly viditelnějšími.
Bůh tak miloval svět, říká Jan… Zůstaňme chíli u těchto slov. Tak a ne jinak. Pro nás to znamená přijmout způsob, jakým k nám Bůh promlouvá, jakým se nám dává poznat. Existuje mnoho způsobů, ale jen tento jeden je Boží. Můžeme mít tisíce snů, ale toto je realita. Bůh tak milovat svět, že vydal svého Syna, aby rozepjal ruce na kříži. Bůh tak miloval svět, že k nám přichází jako křehké dítě, zvěstuje se nám nedokonalými ústy lidských svědků, dává nám nový život ve vodě křtu a sytí ho v nás chlebem a vínem svaté večeře. Dovedeme si představit různé podoby velkolepého Božího zjevení, přáli bychom si, aby Bůh napsal na nebe něco jasného. Ale Bůh tak miloval s vět, že nám dal poznat svou lásku a moc ve slabosti Kristova kříže. Bůh tak miloval svět, že nám dává svého Ducha, jehož tiché ševelení bez ztišení snadno přeslechneme v hluku světa a vlastní mysli.

Jak se může člověk narodit znovu, shora, z Ducha, když už je starý? ptáme se s Nikodémem. I my si někdy přijdeme staří a unavení – stejně jako naše křesťanství a naše západní civilizace. Ale Duch Boží dokáže probudit k životu i mrtvé kosti! A my nemáme být inženýry nových forem života, které může stvořit jen Bůh sám. Naším prvním úkolem jako církve, jako učedníků Kristových je napnout plachty a otevřít se obnovující moci Ducha. „V obrácení a ztišení bude vaše spása,“ (Iz 30,15) říká Bůh ústy proroka Izajáše. Před náš věk, názory, konfesní nebo národnostní identitu máme předřadit naši identitu těch, kdo znovu narodili z nepomíjejícího Božího slova, milovaných Božích dětí, pokřtěných ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Proneseno o Neděli sv. Trojice v Titus - Kirche v Basileji

Přeji vám Požehnaný vstup do období po svaté Trojici či po svatém Duchu s modlitbou, aby nebylo časem "po", ale spíše "v", časem růstu a zrání!

Karel



story | about seo