Skip to Content

Kázání o svátku Jana Husa

Základem kázání faráře Karla Šimra při ekumenické bohoslužbě o svátku Mistra Jana Husa 6. července 2017 v evangelickém kostele v Kralovicích byla slova ze 4. kapitoly epištoly Efezským:

Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo,
dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce
a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;
jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.
Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.
Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘
Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem?
Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest.
A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele,
aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla,
až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.
Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.
Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava,
z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Apoštol adresuje svůj list do Efezu jako „vězeň kvůli Pánu“. A nám se přitom mohou vybavit listy, které psal Hus, který se také stal vězněm kvůli Pánu. Třeba ten Plzeňským:

Páni milí a bratřie v milosti boží! Velmi tesklivě slyším, že máte rnezi sebú roztrženie a nesvornost v pravdě boží, že dobře počenše zle konáte, boha hněváte, duše své tupíte, zlý příklad jiným dáváte a svú čest maříte, pro malý zisk světa tohoto málo vážíte život věčný. O proč nepomníte, že die spasitel: Co plátno jest člověku, ač vešken svět zíště, a své duši uškodí? a kterú dá člověk otměnu za duši svú? O proč nepomníte, že sté byli příklad dobrý vší České zemi v sjednání dobrém, v slyšení slova božího v stavení zlosti? O kterak sté pozapomenuli, že jednota vaše v dobrém svatá, ta vás od nepřátel bránila, bohatila a vzácný před bohem i před lidmi činila!

To, co leží na srdci autorovi epištoly Efezským i Husovi je: jednota. Tomu povolání, kterého se nám dostalo, máme dělat čest svým životem – a to znamená především: snášet se v lásce a zachovat jednotu Ducha ve spojení svazkem pokoje. Pod pojmem jednota si ovšem můžeme představit leccos. Jednota bratrská tak označovala jednotlivá církevní uskupení, dnes bychom řekli denominace. Známe ho také z oblasti družstevního podnikání a spolkového života. Ovšem pro apoštola a jistě též pro Husa má význam jiný: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ Křesťanská jednota není stranická. Není to jednota těch, kdo zdůrazňují nějaký rozměr evangelia nebo jen těch, kdo tvoří určitou církevní organizaci. Je to jednota jednoho křtu, kterým jsme spojeni napříč všemi ostatní věcmi, které nás rozdělují. Jednota jednoho těla Kristova, které společně tvoříme. Jednota nikoli našich názorů, ale Ducha svatého, který v nás přebývá. Jednota, spočívající v jednom Pánu, který si nás zamiloval a sám sebe za nás vydal, a jednoho Otce, který je nade všemi. A můžeme s apoštolem nakonec říci, že je to i jednota jedné víry, kterou sice v některých bodech formulujeme odlišně, ale je jednou vírou, nakolik je vírou v jednoho Krista, vírou Kristovou.
Na to musíme pamatovat, jestliže si dnes chceme Husa připomínat pravdivě, ne jako postavu, kterou využíváme / zneužíváme pro své politické, národní, církevní cíle a zájmy. Rozdíly mezi námi existují – a dnes hranice neprocházejí na prvním místě církvemi, ale napříč jimi. I v jednom sboru těžko hledáme společný pohled na věc. K jednotě ve výše naznačeném smyslu vede jen jedna cesta: uvědomit si, že jsme na prvním místě křesťané, pokřtění a věřící v Krista, a pak teprve všechno ostatní: evangelíci, husité, katolíci, ale také bohatí a chudí, vzdělaní a prostí, úspěšní a neúspěšní. Jen jedno je podstatné a důležité. Vše ostatní je relativní.

Apoštol ví, že, že ještě nejsme tam, kde by nás Bůh chtěl mít, že jsme ještě nedosáhli „jednoty víry a poznání Syna Božího“. Je realista a má pro nás program i v naší situaci nedokonalosti a hříšnosti: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista“. V Krista pomalu a někdy bolestně rosteme pravdivostí v lásce.
Pravda je pro Husa klíčový pojem. Přešel od něj i na českou standardu: Pravda vítězí. Povrchní čtení apoštolovy výzvy by znamenalo: Říkejte, co si myslíte, ale říkejte to laskavě. Je tohle ale ta pravda? Za prvé: Víme, že pro Husa byla pravda spíše Někdo, než něco. (Ježíš říká o sobě: Já jsem cesta, pravda a život.) A za druhé: Pravda není až tolik, co se říká, ale co se žije. Nestačí říkat pravdu, je třeba být pravdivý.
Podle jiné známé Husovy výzvy si máme pravdu zamilovat. I když nás samotné kritizuje. To je víc, než jen uznat, že nějaký výrok je pravdivý. Znamená to postavit sebe na druhé místo. To je i podstatou lásky. Ztratit svůj život a tak ho najít najít. Bohu díky za svědky evangelia, kteří nás k tomu povzbuzují.



story | about seo