Skip to Content

Milovaní!

Kázání na neděli Křtu Páně

7 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 8 Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.                                                                                                                                     
1J 4, 7-10

Milovaní, tak Jan oslovuje čtenáře svého listu. A v tom je i spojnice s dnešním evangeliem o Ježíšově křtu v Jordáně, kde zaznívá Otcův hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." Někdy  možná postrádáme odvahu se takto oslovit, když víme o chatrnosti naší lásky. Janovo oslovení má ovšem mnohem hlubší zakotvení. “Vyvolení Boží, svatí a milovaní,” tak a podobně jsou křesťané v Novém zákoně stále znovu nazýváni. Ono “milovaní” platí navzdory lidské hříšnosti a nedokonalosti lidské lásky, protože jsme Bohem milováni. Boží hlas promlouvá nejen k Ježíšovi, ale skrze něho i ke každému z nás. Protože i my jsme se ve křtu stali milovanými Božími syny a dcerami.

Milovaní, milujme se navzájem...
V tom je vlastně shrnutí celého oddílu, který můžeme právem označit jako velepíseň lásky, protože má charakter básně, hymnu, který hutně vystihuje nejhliubší význam lásky v pohledu křesťanské víře. Navazuje tak na to, co je uvedeno ve 3. kapitole jako Boží přikázání: “věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal”.

Zde se nabízí srovnání se synoptickou tradicí, kde je Boží vůle pro člověka shrnuta v dvojím přikázání lásky: “Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj bližního svého jako sám sebe.” Cestou života je pro člověka milovat Boha a bližního. Ovšem právě zde také tkví jádro těžko řešitelných rozporů, které jsou citelné i v dnešním křesťanstvu. Je láska k bližnímu druhořadým přikázáním vůči lásce k Bohu? Nebo je tím, čím se opravdovost naší lásky k Bohu měří? Je důležitější ortodoxie nebo ortopraxe? Víra nebo skutky? Modlitba nebo angažovanost pro druhé?

Tyto otázky vychází z problému, jak chápat ona přikázání lásky. Jde o dvě odlišná přikázání – nebo dokonce tři přikázání: milovat Boha, bližního a sebe samého? Nebo jde o dvojpřikázání, dvojjediné přikázání? Jde o dvě různé lásky nebo o jednu lásku? Janova teologie nám dává zřetelně pochopit, že druhá odpověď je správná a překonává dualismus, který proti sobě klade Boha a druhého člověka.

Milujme se navzájem, neboť láska je z Boha…
Jan nemluví o lásce k bližnímu a k Bohu jako o dvou oddělených skutečnostech. Milovat Boha znamená Bohu důvěřovat, uvěřit v jeho lásku. A milovat bližního znamená předávat si tu lásku, která je z Boha, navzájem. Láska má svůj původ v Bohu, v jeho vnitřním životě, a nám je zjevena a darována ve vtělení a oběti Ježíše Krista. Neni primárně požadavkem, ale darem. Máme se milovat, neboť jsme milovaní. Nejprve je tu Boží milost, kterou přijímáme vírou. Ta pak ale skutečně proměňuje naše životy.

Společným jmenovatelem víry i skutků je láska, která nemá původ v nás, ale v Bohu, která není naším dílem, ale účastí na Božím díle s námi. Láska je společným jazykem mystiků i těch, kdo slouží druhým. Je společným jmenovatelem akce i kontemplace. Nikoli intelektuální, ale důvěrné, niterné poznání Boha ve víře nemůže být z podstaty uzavřeno do sebe, ale vydává se v lásce pro druhé. Proto platí, že
kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

A Jan pokračuje: “V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.”
Víra a láska jsou dvě neoddělitelné sestry. Bůh nám svou lásku zjevil o Vánocích a o Velikonocích – v tom, že “poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život”, a totiž “jako oběť smíření za naše hříchy”. Boží láska není jen nějakou nadsvětnou skutečností, není to cit, který Bůh chová k lidstvu. Je to čin Kristova vtělení a jeho oběti. Není jen vnitřním vztahem Otce a Syna, ale stává se viditelnou v Kristově poslání. Není jiný důvod, proč by se Bůh měl stát člověkem, člověkem slabým, křehkým a smrtelným, než láska. Jan doslova říká, že se Boží láska ukázala mezi námi, uprostřed nás. V tom je ono staré přikázání lásky podle Jana nové, že se v Kristu stalo hmatatelnou skutečností. A pokud jsme v Boží lásku uvěřili, pokud jsme před ní neuzavřeli své srdce, pak nutně vede také k naší vzájemné lásce. Bůh se nám v Kristu dává zcela zdarma, ale jeho láska chce dosáhnout svého cíle v nás v tom, že jeho slovo zachováváme a milujeme se navzájem. Taková je dynamika Božího jednání.

Řečeno s Janem: “V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás”.
Co jiného znamená milovat Boha, než Bohu věřit. Otevřít se jeho lásce k nám a přijmout ji především v jeho slovu a svátostech. Zlaté pravidlo evangelia říká, že máme činit druhým to, co chceme, aby oni činili nám. Martin Luther toto pravidlo dokonce vztahuje i na vztah mezi člověkem a Bohem. Zatímco my lidé v lásce chceme být druhými nějak obohaceni a proto naše vlastní potřeby nám mohou pomoci druhým porozumět, ve vztahu k Bohu zlaté pravidlo znamená něco jiného: Bůh od nás nechce svou láskou něco získat, ale chce se nám dávat. A jeho přáním je, abychom mu to dovolili. Sklání se k nám slabým, pošetilým, zlým a smrtelným, aby nám dal podíl na své síle, moudrosti, dobrotě a odpuštění. Milovat Boha tedy znamená nechat se Bohem se milovat, dovolit mu činit to, co on chce, dovolit mu být Bohem. A milovat bližního znamená být si navzájem bratry a sestrami, svědky Boží lásky, potrubím (Luther), kterým dobré věci od Boha mají proudit také k druhým. Jako milovaní Boží nemusíme nejprve chtít sami sebe ospravedlnit tím, že se povzneseme nad druhé, ale můžeme při sobě vzájemně stát v solidaritě otřesených (Patočka), v solidaritě slabých a zranitelných, v solidaritě hříšníků, kteří uvěřili v Boha, který se k nám nehodným v lásce sklání, a kteří se v celoživotním zápase učí proměnit logiku tohoto světa “jak ty ke mně, tak já k tobě” v dynamiku milosti: “jak Bůh ke mně, tak já k tobě”.

Věčný Bože,
tvůj jediný Syn z tebe před věky zrozený
nám v lidském vtělení zjevil tvoji lásku.
Daruj nám účast na jeho životě
a dej, ať v nás tvá láska dosáhne svého cíle,
aychom tvou lásku vždy přijímali a sdíleli s druhými.



story | about seo