Skip to Content

O nalézání ztraceného

Kázání z neděle 12.7. 2020

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim toto podobenství: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

Lukáš 15:1 - 10

Asi jsme všichni někdy zažili radost z nalezení něčeho, co jsme ztratili. Že teprve když něco důležitého ztrácíme, uvědomíme si, jakou to má pro nás hodnotu a co bychom za to všechno byli ochotni obětovat. Platí to o věcech, které jsou pro nás cenné. Ale ještě mnohem více o lidech – třeba při hledání dítěte, které se nám zmizelo v davu nebo na cestě v lese. Radost z nalezení mnohokrát převáží oprávněný hněv. Biblicky řečeno: Milost vítězí nad soudem!

A přece – přísně rozumově vzato – tady něco nehraje. Opravdu se tomu, kdo ztratil jednu ovci, vyplatí nechat 99 bez dozoru na poušti a udělat vše pro získání té jediné? Hledání jedné ztracené mince v domě sice tak rizikové není, ale v případě, že pak onen člověk z radosti svolá přátele a sousedy a ona žena své přítelkyně a sousedky, aby se společně radovali, pak se to přece nemůže vyplatit. Kolik taková oslava asi musí stát. Z hlediska čistě majetkového je to přece ztráta!
Ježíš tuto naši zkušenost používá pro vyjádření Božího jednání. Vykresluje před našima očima obraz Boha, který v následujícím podobenství o marnotratném synu dostává nejosobnější rysy v podobě milosrdného Otce. V naší společnosti chováme velkou úctu k záchranářům, kterým rádi děkujeme a kteří se pravidelně umisťují na prvních místech žebříčků důlvěryhodnosti. A tak pro nás může být srozumitelný obraz Boha jako záchranáře, který se vydává najít ztraceného, zachránit ohroženého.
Jenže i tuto představu musíme podle Ježíšova podobenství poněkud zpřesnit. Bůh zde není záchranář v reflexní uniformě s plnou výstrojí. Není to někdo, kdo hází tonoucímu záchranné lano z vrtulníku. Někdo, kdo shůry, z pozice síly pomáhá druhému v nouzi.
Ještě dva detaily totiž v podobenství stojí za povšimnutí. Především je zde řečeno, že onen člověk a ona žena ztratí – ovci, minci. Obyčejně v podobných případech říkáme: Ztratila se mi peněženka. Ujel mi vlak. Ne já jsem ztratil, já jsem nestihl, ale ono se. To ta ovce – ta zas byla neposlušná, to ona mi utekla. Ale zde je řečeno, že pastýř ztratil ovci a žena minci. Nestaví se k situaci z pozice poškozeného, ale bere  - v případě ztracené ovce – její chybu na sebe.
A to se doslova uskutečňuje ve chvíli, kdy ji nalezne – a bere ji na svá ramena. Nenadává ji, nepopohání holí zpět. Ale nese ji sám domů. Její tíže dopadá na něj – a on se přece raduje z jejího nalezení!

Nalezení je zde pro dobrého pastýře vlastně ztráta. Co z toho má? A tady už se z roviny podobenství vracíme zpět do reality, jejímž stručným popisem evangelista Lukáš začíná: Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!"
Na jedné straně jsou tu hříšníci, tedy lidé zjevně páchající zlé věci, a a celníci, tedy tehdejší výběrčí daní, podnikatelé, kolaborující s okupační mocí a využívající politickou situaci ke svému obohacení na úkor svých soukmenovců. Ti, v kterých se často – ale jistě ne vždy a zřejmě ne také vždy natrvalo – při setkání s Ježíšovou lásku něco hnulo. Bible pro to používá termín činit pokání, lépe obrácení či změna smýšlení. Tito lidé v jeho blízkosti prožili vnitřní obrat, díky Ježíšovi uviděli věci ve svém životě v úplně jiné perspektivě.
A na druhé straně tu jsou farizeové a zákoníci. Ti skutečně zbožní a spravedliví, kteří horlí pro Boží zákon a skutečně aspoň navenek podle něj zařídili svůj život. Ti, kteří svou náboženskou opravdovostí měli mít k Ježíšovi mnohem blíž.

Jenže paradoxně čteme, že hříšníci přicházeli do Ježíšovy blízkosti a farizeové na něj byli kvůli tomu naštvaní. Na jedné straně ti, kdo se radují a na druhé ti, kdo se hněvají. Zde ti, kterým tvrdé srdce měkne a tady ti, kteří se při pohledu na to zatvrzují. A důvod? On hříšníky přijímá a – dokonce - jí s nimi! Hříšníky je třeba přece veřejně odmítnout. A pokud by jim už někdo chtěl velkoryse prokázat milosrdenství, tak jako když házíme pětikorunu z výše žebrákovi, ne tak, že si s nimi sedne k jednomu stolu a tím s nimi uzavře přátelství. Tím se vlastně stává jedním z nich a tím jejich hřích se stává i jeho.

A právě to je přesným  - a velmi reálným, nikoli jen obrazným – popisem, kterým evangelista vyjadřuje Ježíšovo poslání. Bůh nezachraňuje člověka tak, že k topícímu se natáhne svou silnou ruku. Ale tak, že do rozbouřených vln hodí záchranný kruh: kříž. Že sám vezme podíl na lidské nespravedlnosti, že se ponoří do hlubin hříchu – tedy právě lidské ztracenosti, minutí se cílem. Ježíš na kříži nejen symbolicky, ale skutečně trpí za hříšníky, to kvůli společenství s nimi byl spravedlivými odmítnut. To proto, že na sebe vzal jejich hřích, byl odsouzen.

Že Boží záchranná mise se uskuteční pro člověka v Kristově kříži, to v našem podobenství můžeme číst jen mezi řádky, to i Ježíšovi nejbližší pochopili až po Velikonocích. Ale už v tomto podobenství můžeme zahlédnout cíl a smysl této Boží cesty za člověkem, uvidět celou věc z Boží perspektivy: „Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Z čeho se spravedliví zlobí, z toho má Bůh radost. Neraduje se nikdy ze zla, ale raduje se z hříšníků, kteří pocítí lítost. Přiblížení Ježíše a hříšníků má oboustranné důsledky. On je nese na svých ramenou, když se mu podlamují nohy pod břemenem kříže. A oni se těší z jeho blízkosti, stávají se s ním Božími syny a dcerami, přijímají jeho čistou a spravedlnost jako dar. Kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Nebo slovy dnešního prvního čtení, které je citátem už ze starozákonního žalmu: Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost!

Aby se nás osobně dotklo poselství evangelia, nemusíme být čistými farizey ani zjevnými hříšníky. Stačí, když budeme těmi, které onen člověk a ona žena svolali, aby se s nimi radovali z nalezení ztraceného. Svolání, ekklésia – to je řecký pojem, který dnes vyjadřujeme slovem církev. Společenství těch, kdo se nechali Kristem svolat, aby se radovali spolu s ním, protože nalezl ztracenou ovci, protože pro něj má každý člověk mincemi nevyjádřitelnou cenu. Je to prostor, kde slyšíme i náročná slova Božího zákona, která usvědčují také naše srdce z tvrdosti, ale kde smíme slyšet především evangelium, radostnou zprávu o tom, že Boží nepochopitelná spravedlnost se v Kristu ukazuje ne jako odměnění dobrých a odsouzení zlých, ale jako ospravedlnění nespravedlivých. A proto, že společná radost není jen nějakou platonickou záležitostí, ale skutečnou slavností a skutečným společenstvím, jsme také pozvání k hostině Božího království, k hostině chudých a hříšných, kteří u stolu Páně zakouší svou odkázanost na Boží milost, otvírají svá ústa a jsou Kristem nasyceni.

Bože, náš svatý pastýři,
ty jsi naděje těch kdo se ztratili
a radost těch kdo byli nalezeni.
Dej nám, prosíme, bezmeznou důvěru v tebe.
Uchraň nás od bláhových pocitů,
že sami vždy všechno víme nejlépe
a volej nás zpět ze srázů,
které vedou do zmatku a prázdnoty.
A nakonec nás přiveď se vším svým lidem
tam, kde se už nikdo nemůže znovu ztratit.
Amen.



story | about seo