Skip to Content

Dvojí modlitba

Kázání na Památku reformace

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Lukášovo evangelium 18:9-14

V závěru Ježíšova podobenství o farizeu a celníkovi čteme: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.“ Slyšíme tu ústřední pojem Pavlovy teologie ospravedlnění z víry. Myšlenku, která znovu jasně zazářila v Lutherově reformaci, jejíž památku si dnes připomínáme. Zároveň se ale musíme ptát: Nejsou pro nás reformační solas (sola gratia, sola fide) už jen zašlými formulkami, které se nás příliš nedotýkají? V čem spočívá dnes jejich výbušnost?

Jsme svědky dvojí modlitby. Farizeus děkuje, celník prosí. Proti tomu nelze nic namítat, obé k sobě patří. Vděčnost je základní postoj věřícího člověka. Jenže farizeus se dívá spíš na sebe než na Boha: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…“ Oslovuje Boha, ale jeho pohled je obrácen spíše k němu samému – k jeho kvalitám a zásluhám.
Volání celníka je modlitbou v nouzi, voláním z hlubokosti. Úpěnlivou prosbu doprovází gesto pokání, bití do prsou. „Bože, slituj se nade mnou hříšným“. Středem této modlitby není modlitebník, nýbrž Bůh, jeho milosrdenství, k němuž se upírá, které představuje jediný záchytný bod v životní situaci celníka.

V tom je tedy rozdíl mezi farizejem a celníkem: Modlitba farizeje se točí kolem něho samého. Pro farizea je Bůh divákem jeho života. Celník naopak sám sebe vnímá jako nezaslouženého diváka a příjemce dění Boží lásky, které nás nekonečně přesahuje a přesto objímá a nese.

Modlitba těchto dvou mužů nám ilustruje dvojí postoj, o kterém mluví apoštol Pavel: Buď hledáme spravedlnost sami v sobě nebo se necháme obdarovat spravedlností od Boha, kterou dostáváme v Ježíši Kristu jako dar a nijak jsme  si ji nezasloužili. První postoj obvykle zahrnuje také vymezování se vůči druhým, horším než my. Druhý zakládá společenství, v němž se navzájem můžeme přijímat, protože víme, že jsme všichni hříšníci, o všem Boží milostí ospravedlnění hříšníci.
Ale nejsou to stále cizí pojmy? Přemýšlíme takhle dnes? Dokážeme touto zvěstí někoho oslovit?

Ospravedlnění, výkon a úspěch

Ale co kdybychom na chvíli místo o skutcích mluvili o snaze se v životě zajistit? Místo o zásluhách o našem výkonu? Místo o ospravedlnění o úspěchu? To je přece citlivá a znělá struna. To jsou věci, které námi hýbou. A jsou to obdoby těch starých náboženských pojmů. Protože i když člověk nežije vírou, něčemu v životě slouží nebo otročí, z něčeho se raduje a něčeho se bojí. Náš život má svůj náboženský rozměr, i když nechodíme do kostela.
Životní zajištění, výkon, úspěch – to se od nás dnes čeká. Na tom stavíme svou hodnotu i místo ve společnosti. Když jsme úspěšní, pak máme dobrý pocit ze života, jsme spokojení a druzí nás respektují a přijímají. Už je jen krůček k tomu myslet si, že tohle našemu životu dává smysl, že díky tomu obstojíme i před Bohem. Ale běda, když někdo selže: ztratí práci, nemůže třeba pro nemoc podávat výkony, ztroskotají jeho vztahy.
A právě v těchto situacích má zaznít jasná zvěst evangelia: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,22-23).“
Před Bohem neobstojíme pro své úspěchy a zásluhy, proto, co se nám v životě podařilo – a naopak: neztroskotáme před ním pro to, co jsme nezvládli, zkazili a prohráli. Ve víře totiž nežijeme  z vlastní spravedlnosti, ale z té kterou dostáváme jako dar. Pro Boží oči jsme zahaleni do Kristovy spravedlnosti.
 
Člověk - prázdná nádoba

Postoj sebespravedlnosti a postoj víry jsou navzájem protikladné. Vzít si sám, k čemu jsem stvořen, vystačit si bez Boha, zajistit si svou existenci vlastními silami – to je podstata hříchu, jak nám ukazuje příběh Adamovi a Evě.
Člověk je stvořen tak, že jeho existence nedává smysl bez Boha. Dokážeme velké věci, ale nejsme soběstační, jak si někdy namlouváme. Jsme spíš jako nádoba, která je naplněna jen tehdy, když se nechá naplnit. Naše štěstí a naplnění je v tom, žít z Boží lásky, nechat se obdarovat. Teprve pak „vykvetou“ všechny naše schopnosti a obdarování. Jsme křehká a padlá stvoření, ovšem vykoupená Boží láskou – a proto vše máme z Boha a v Bohu.
A v takovém životním postoji, ve víře, se dá žít jen s modlitbou, s modlitbou celníka, který nechce Pána Boha přesvědčit o svých kvalitách, ale svěřuje se jeho milosti, nehledá u sebe, ale u něj své zajištění. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“

Dobrý Bože,
rozmnožuj v nás víru, naději a lásku.
Pomoz nám naslouchat tvému slovu,
abychom dosáhli toho, co jsi nám přislíbil.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.



story | about seo