Skip to Content

Jsme kazatelskou stanicí Farního sboru ČCE v Chrástu

Více informací o sboru najdete zde.

Vůně lásky

Homilie na 5. neděli v postu C

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde byl Lazar, ten, který zemřel a jehož Ježíš probudil z mrtvých. Připravili mu tam večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří s ním stolovali. Tu Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovi no-hy a otřela mu je svými vlasy; dům se naplnil vůní toho oleje. Juda Šimonův, Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl tento olej prodán za tři sta denárů a ty dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale protože byl zloděj; měl pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji. Ať jej zachová ke dni mé přípravy k pohřbu. Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

Jan 12, 1-8

…ten, který zemřel a jehož Ježíš probudil z mrtvých. Tak je v dnešním evangeliu představen Lazar, který zde vystupuje jako vzor Kristova učedníka, jako předobraz každého z nás.
Zemřít a vstát z mrtvých – to je obsah křtu, jímž jsme přivtěleni ke Kristu a do něhož máme celý zbytek života postupně vrůstat. Být pokřtěn znamená být pohřben a vstát k novému životu, svléci ze sebe staré já a být oblečen v Krista.
Vracet se ke kořenům křesťanského života, učit se chápat význam svého křtu a tedy také velikonočního tajemství, to je obsah postní doby. Všimněme si napětí a vláštní paradoxnosti, která k tomu patří a která zaznívá právě v dnešním evangeliu: V domě Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mtvých, je sám pomazán k pohřbu. A ve chvíli, kdy je pomazáním připomínán jeho blížící se úděl, máme pochopit, že je to úděl toho, který je vzkříšení a život, který vzkřísil a bude vzkříšen.

Šest dní před velikonocemi se odehrává něco, co máme i my s blížícími se velikonočními svátky pochopit: Kdo ztratí svů život pro Krista, ten ho v plnosti najde – a kdo by si ho chtěl podržet pro sebe, ten se s ním mine. Kříž je cestou ke vzkříšení. Všechny hrůzy a bolesti se od Velikonoc stávají úzkou branou, kterou se vchází do Božího království.
A tento Lazar, kterým se ve křtu stává každý z nás, je ještě v něčem prototypem učedníka. Lazar je jeden z těch, kdo s Kristem stoluje. Jeho dům a dům jeho sester se stává domem církve, místem kam je možné přijít se setkat s Ukřižovaným a Vzkříšeným a být s ním u jednoho stolu. Nejen smrt a nový život, ale také nasycení, společenství těla a krve Kristovy, které je nám posilou a zachovává nás k životu věčnému. Nejen křest, který se stal kdysi, ale také večeře Páně, v níž je s námi Kristus dnes a zde – to je církev v plnosti.

Při večeři Páně, kterou popisuje Jan, není ale jen něco pro chuť, ale také pro čich. Nejen že se zde jí a pije, ale také se zde line vůně drahého a vzácného oleje, kterým je Ježíš pomazán. Poznáváme v tom jakousi variaci na lukášovské vyprávění o Marii a Martě, kde Marta Ježíše obsluhovala, zatímco Marie mu u jeho nohou naslouchala. Zde Marta také obsluhuje, koná diakonii u stolu, zatímco Marie vezme skoro půl kila vonného oleje, jehož cena činila skoro roční dělnický příjem, pomaže jím Ježíšovi nohy a otře je svými vlasy. Je to vskutku báznivé a rozmařilé jednání, které se pro některé – zde je jmenován Jidáš - stane pohoršením. Ale právě tento nepraktický symbolický čin ukáže v novém světle situaci, která by sama o sobě mohla být poznamenána spíše určitou pochmurností. Právě po Lazarově vzkříšení se totiž židovští náboženští představitelé rozhodnou Ježíše zabít. A také o Lazarovi – protože je předobrazem Kristových následovníků, kteří s ním mají sdílet jeho úděl - je řečeno, že ho chtějí zabít. Tyto schylující se mraky jistě ovlivňují atmosféru v domě Lazarově.

Jenže v křesťanském životě nejde o nějaký kult utrpení a smrti, ale o radost. A večeře Páně není tryzna se vzpomínkou na mrtvého, ale radostný hod se Vzkříšeným. Ten bláznovský a rozmařilý čin Mariin se stane výrazem a bláznovské a rozmařilé lásky Boží k člověku. Té lásky, kterou Ježíš učedníkům projevil až do krajnost, úplnosti, když při poslední večeři udělal něco podobě bláznivého: svlékl se a začal mýt svým učedníkům nohy. Šest dní před velikonocemi – to je zhruba Květná neděle, kdy si budeme za týden připomínat Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Ten triumf, který vůbec jako triumf nevypadá, protože místo na silném koni přijíždí Panovník na oslátku. Je možné se mu klanět, ale je možné se mu také vysmát. Je možné v nějh složit svou důvěru a je možné jeho význam zcela přehlédnout. Toto napětí Jan vyjadřuje událostí pomazání. Ježíš je Mesiáš, Pomazaný – ale ne hlava pomazaná, ale nohy pomazané. Přichází k nám ve svém ponížení, ale to nic nemění na jeho královské službě a důstojnosti, kterou ale vidí zatím jen víra – Mariina a naše.

A konflikt mezi Marií a Jidášem vyjadřuje napětí, které provází křesťanství dodnes. Je důležitější láska k Bohu nebo bližnímu? Má být církev hlavně místem bohoslužby nebo praktické služby potřebným? Má se vzdát všech drahých věcí nebo nebo má pozemské statky proměnit k Boží oslavě? Doufám, že chápeme, že tyto alternativy představují falešné protiklady – a že se Boží oslava a solidární praxe nevylučují. Ježíš ten drahý dar ke své poctě neodmítne. Nepřesměruje prostě Mariinu lásku k němu na chudé. “Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.” V tom je vyjádřeno cosi z jedinečnosti historické situace, kdy už Ježíš tělesně mezi svými dlouho nebude. S námi je stále v Duchu svatém a tělesně při slavení jeho stolu. A to může být jistě velmi skromné. Ale mělo by být vždy důstojné a krásné. Vůni Kristovy slávy šíří mezi lidmi důstojná bohoslužba stejně jako křesťanská služba potřebným. Tou vůní je láska k Bohu z celého srdce a milování bližního jako sebe sama.

Jsou to spojené nádoby. V obou případech je v církvi problematické pouze to, když uvažujeme jako Jidáš. Totiž když začínáme rozpočtem, přemýšlením o penězích, které jsou sice důležité, ale až na posledním místě. Uvažování o financích nás nemá v církvi vést. Peníze jsou jen prostředek k nějakému cíli, jsou to hřivny, které nejsou naše, ale jsou nám svěřeny. A proto nemáme šetřit na bohoslužbě ani službě člověku. Nemáme se bát, že když se rozdáme, už pro nás nic nezbude. Můžeme být s Marií rozmařilí, protože žijeme z rozmařilé Boží lásky k nám.



story | about seo